Moje vzpomínka

Občas je srnada jen tak si sednout a přemýšlet nebo vzpomínat. Hrozně mě baví vzpomínat na to, jak jsem byla ještě malá. To jaké jsem měla bláznivé nápady a co jsem všechno udělala třeba i jen tajně aby to nikdo nevěděl. Potom to můžeme za pár let třeba rodičům říct a společně se tomu zasmát.

Třeba jak jsem si udělala jizvu na oboči, která se mnou už bude nejspíše navždy. Skákala jsem na gauči, radovala se a tancovala. Babička mi říkala ať toho nechám, ale já malé řádidlo ne a ne přestat. Až se mi podlomily kolena a já hlavou spadla na roh stolku. To bylo krve. Nějakou část si moc nepamatuju, ale vím jak mě mamka potom jen v červeném tričku, punčocháčích a teplých modrých ponožkách vezla na pohotovost. Hrozně jsem řvala. Ani ne bolestí jako zděšením. Když už jsem ležela na sále, tak mi v hlavě bliklo, že snad na mě nevytáhnou nůžky. A vytáhli. Byla jsem malá asi tři roky... Nikdy nezapomenu na ten zelený ubrousek, který mi položily přes celý obličej. Pořád jsem hodně křičela. Mamka mi potom vyprávěla, že sestra mi řekla ať si zařvu ještě víc, že mi to třeba pomůže a já přestala. Pak jsme doma museli rozstříhnout to trikčo co jsem měla na sobě a mě ho bylo hrozně líto. Strašně jsem nechtěla, aby ho mamka zničila, tak mi slíbila, že ho sešije.. Ale nevím jestli ho nakonec sešila. Na oboší jsem měla nějakej zelenej hnus asi nějakou desinfekci nebo tak něco. A díky své neposlušnosti mám už asi 11 let na obočí ošklivou jizvu, která mi asi nikdy nezaroste. Ale nejvíce mě na tom baví, jak ostatní neví co je ta záhadná škvíra v mém obočí. Jedna holčina si dokonce myslela, že je to třetí obočí:D což mě dost pobavilo.:D Já už jsem si na ní za tu dobu zvykla, tak je mi v celku ukradená. Ale spousta lidí se ptá co to je:D:D