Nenávidím BOUŘKU!

Nepamatuju si ten den do posledního detailu, ale vím, že z paměti se mi jen tak nevymaže. Na začátku celého toho dne asi v osm hodin ještě krásně svítilo sluníčko a bylo teplo. V rádiu povídali, že odpoledne bude pršet a možná padat kroupy. Bylo mi to vcelku jedno, protože kroupy mi nevadí a déšť mám ráda... Hlavu jsem si z toho moc nedělala.

Odpoledne po obědě jsme s mamkou odjížděly od babičky z oběda domů a naschvál jsme spěchaly, abychom nestihly ten největší slejvák. Když jsme nasedávaly do našeho stříbrného Fiata Uno (Uňáska), tak jen trochu poprchávalo. Nasedly jsme a hned u první křižovatky začalo nehorázně pršet a do toho padat kroupy a začaly nás děsit ty zákeřné dlouhé rány a čáry z nebe. Totiž blesky a hromy. A to je věc, která mě ještě spolu s tmou dokáže tak nesnesitelně vyděsit, že to snad ani není možné. Snažila jsem se nevšímat si toho, ale nešlo to. Mamka spěchala tak, že vybrala snad všechny díry v silnici, které jen šly a náš utrápený Uňásek jel co dokázal a u toho zoufale drekotal. Z ničeho nic nás obklopil hrozivý randál. Nejdřív to znělo jako kdyby na nás někdo sypal spousty šutrů, ale to nebyly šutry. Byly to kroupy. Zpočátku jen menší ale rychle začali padat čím dál tím větší. Zastavujeme na křižovatce a čekáme jestli auta před námi odjedou dříve než se nám rozpadne auto. Bylo děsivě šedé šero a docela zima a navíc naše auto netopilo a měla jsem takový zvláštní pocit, že mi kape na hlavu. Později jsem zjistila, že to nebyl jen pocit. Konečně jsme byly na řadě a mohli jsme zabočit když v tom jsem slyšela a i viděla jen obrovské

PRÁSK!!!

Byl to blesk spolu s hromem a bylo to jen pár metrů od našeho auta. V tu chvíli jsem myslela, že je po nás, ale neštěstí jsem po chvilce zjistila, že pořád sedíme v autě a já i mamka jen vyděšeně hledíme před sebe mamka křečovitě stojíce na brzdě. Auta za námi už začala netrpělivě troubit tak mamka pustila brzdu, pomalu zabočila a jeli jsme dál. Vypadalo to jako konec světa. Kdesi za náma se ozvalo další děsivá PRÁSK!  A já se podívala do zpětného zrcátka co to asi bylo. Pomalu ale jistě se k zemi klátil jakýsi strom. Zběsile jsem drekotala zuby a přemýšlela nad tím, že už nikdy nikoho neuvidím a nikdy nikdo neuvidí mě. V hlavě se mi začal promítat zase jiný další zážitek s bouřkou, ale tentokrát z tábora.

Najížděli jsme pod most a já uslyšela hrom. Zkusila jsem takové to počítání jak je bouřka daleko... 1, 2

BLIK!

O ne. Tak to mě moc neuklidnilo. Je to kousek od nás. Zavřela jsem oči takže jsem neviděla jestli je to před námi nebo za námi anebo vedle nás. Jen jsem si zoufale přála dostat se okamžitě domů. Chytla jsem se držátka na dveřích, zavřela oči snažila jsem se na nic nemyslet, ale nešlo to. Nerytmické bubnování krup na naší střechu se nedalo přeslechnout.

Konečně zastavujeme na parkovišti. Rychle s mamkou vystupujeme a bereme tašky ze zadních sedadel. Běžela jsem  domů co nejrychleji to šlo a těch bahnitých a špinavých kaluží jsem si nevšímala. Vlastně jsem si jich všimla až doma když už jsem se trochu uklidnila a zaradovala jsem se, že jsme s mamkou naživu... Ale toho bahna fuj... V tu chvíli mi to ale bylo tak nějak ukradené.. Byla jsem ráda, že jsem.