Pohlcující šero...

Všude znovu prší. Je to fajn, že nepaří tak brutálně slunce, ale tak nějak se mi po něm stýská. Je zvláštní, že když máme něco, tak chceme přesně to opačné. A když máme to opačné, tak zase toužíme po tom prvním. Říkala jsem si, že jsem ráda, že nesvítí tolik slunce a že není takové horko, ale teď mi to chybí. Sedím u počítače a jsem unavená po pouhých 4 hodinách spánku (přespávali jsme ve škole) a navíc se to venku ošklivě mračí... Mnohdykrát jsem už psala, že mám déšť moc ráda, ale tak nějak mi teď  trošku motá hlavu.

Napsala jsem básničku.. Nevím jaká asi je, protože když jsem si ji přečetla poté co jsem ji napsala, tak se mi zdálo, že je úplně divná a nedává smysl.. Jsou to střípky mích bláznivých myšlenek, tak nevím jestli v ní něco najdete.. Ale i tak.... Když jsem ji psala, tak jsem od samého začátku věděla, že ji dám sem na blog... Tak to teď dělám.

Tady je::

Můj dech se zkracuje,

Sedím tu sama,

Na tvářích mám slzy z boje,

Tohle je má brána.

Je otevřená,

A jsem tak blízko,

Jen vítr zaskřehotá,

Moje srdce cítí úzko.

Vzpomínám,

Se slzami v očích,

Pusou se však usmívám,

Na křídlech sovích.

V srdci mém se všechno vrací,

Avšak realita mi to ztrácí.

Ležím tu sama v trávě,

Na tvář, kapka deště,

Jako by mi chtěla říct právě,

Že uvidíme se ještě.

Jediné co jistě vím,

Že to co přijde,

Tak nezměním.

Nikdy však se nerozloučíme,

I když se to možná bude zdát,

V srdcích svých si zacinkáme,

A poznáme, že nás má ten druhý rád.