Mysterious-princess | I. Nekonečná naděje

Seděla jsem u něj tak blízko. Cítila jsem jeho přítomnost a to jak mi za zády dýchá na krk stál za mnou a sledoval jak tam zoufale pláču a koukám z okna. Viděla jsem ho. Viděla jsem ho v odrazu naleštěného okna. Už už jsem se chtěla pousmát a začít se radovat, ale poté co jsem se otočila jsem zjistila, že se mi to jen zdálo. Kolikrát už? Opravdu se s tím nedokážu smířit? Vždyť je to už půl roku co je pryč. Co navždy odešel z našeho světa. Ano opravdu zemřel a nechal mě tu jen tak samotnou ať se s tím nějak poperu. Ale já už nemám sílu dál. Už nemám sílu tu dál být bez něj. Milovala jsem ho a chtěli jsme spolu strávit zbytek života. Ale jak to asi takhle uděláme? Je to nemožné. Všechno je zničené a všechno skončilo. Jen kvůli tomu blbci, který se opil a srazil na přechodu mého nejmilejšího člověka na světě. Můj Aldo. On jediný mě pochopil když mě nikdo jiný nechápal. On jediný tu byl pro mě. Ale teď? Už tu nikdo takový není. Nevím co budu dělat. Už nemám sílu. Zvedla jsem se a odplahočila se do postele jít spát a utéct před tou nesnesitelnou realitou...

Jenny?? Haló Jenny! Kde jsi? Můžeš mi prosím podat šampon? Chci si umýt vlasy a tady už žádný není! Aldo? Aldo?? Ano. Opravdu byl to on. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zvedla jsem se a letěla jsem ho obejmout. Vlétla jsem mu do náruče a zběsile plakala.. Ale to byly slzy štěstí. Pustili jsme se a já mu doběhla pro jeho šampon, který vlastně chtěl. Když jsem se vrátila, tak bylo okno otevřené a zavál vítr. Z ničeho nic jako by Aldo byl jen nějaká socha zmizel jako prach a byl pryč. Nic. Jediné co tu bylo byla moje vzpomínka.

Hrozně jsem zaječela a můj strýček Johny okamžitě přiběhl mě utišit. Jenny, Jenny jen klid to byl jen sen klid jen se Ti to zdálo. Objal mě a já hrozně plakala. Byla jsem hrozně vyděšená a nechtěla jsem ničemu věřit. Bylo devět hodin ráno a za týden začíná škola. Johny mě vyzval ať se jdu s ním dolů nasnídat. Bydlela jsem teď po té nehodě u něho, protože táta byl zavřený a máma to nezvládala sama a ještě k tomu hlídat mě. Zvedla jsem se a následovala jsem ho do kuchyně. Posadila jsem se na židli a Johny přede mě postavil misku čerstvého ovocného salátu s trochou medu. Dříve jsem to milovala, ale teď jsem neměla na jídlo ani pomyšlení. Strýček snídal a nenápadně na mě koukal. Když dojedl a dopil svůj šálek kávy, tak vše uklidil do myčky a posadil se opět ke stolu.

"Jenny. Takhle to přeci dál nejde. Já už nevím co s tebou mám dělat. Vezmu Tě k doktorovi ať protestuješ sebevíc. Takhle už to dál nejde." Hodil po mně starostlivé očko a já mlčela. Nechtělo se mi mu odporovat.

"Dobře. Půjdu tam." Řekla jsem mu. V hlavě jsem si ale myslela své. Jednu hodinu nějakého blbého kecání snad nějak zvládnu. Johny na mě překvapivě kouknul a řekl:

"Tak to je dobře. Už jsem tě objednal u doktorky Hosteinové. Prý se můžeme kdykoliv stavit. Takže se běž obléct a jedem.

Překvapilo mě jak rychle bylo vše rozhodnuto, ale bez řečí jsem vstala od svého nedotknutého ovocného salátu a potichoučku jsem se šla k sobě nahoru do pokoje převléct. Hodila jsem na sebe odrbané džíny, první tričko které jsem viděla a mikinu přes hlavu. Do malé kabelky jsem si hodila to nejnutnější. Žvýkačky, mobil a peněženku. Koukla jsem na sebe do zrcadla a očima zavadila o svůj jemný zlatý náhrdelník s křížkem, který mi věnoval Aldo k narozeninám. Do očí mi vhrkly slzy. Johny už vycházel nahoru po schodech, objal mě a společně jsme šli do auta.

Celou dobu co jsme jeli ani jeden z nás nepromluvil. Jeli jsme hodinu a půl a já nepřítomně koukala jak na okénko dopadávají kapky děště.

Jsme tu. Na dveřích je velký nápis Psychiatrická léčebna. Nevěřila jsem tomu, že mě moje zoufalství dostalo až sem. Řekla jsem Johnymu, že si ještě skočím na záchod. On šel napřed ohlásit doktorce, že jsme tu. Podle šipek jsem došla na záchodky. Byly tu dva a také umyvadlo se zrcadlem. Zamířila jsem k umyvadlu, pustila vodu  a rukama si opláchla svůj uslzený obličej. Koukla jsem na sebe do zrcadla a po obličeji si nechala stékat vodu. Sáhla jsem po papírových ubrouscích a utřela si do nich obličej. Jo takhle to bylo lepší. Zvláštní co voda dokáže s uplakanou tváří. Tenhle trik mě kdysi naučila moje babička. Ještě jednou jsem koukla do svého odrazu v zrcadle a vydala se do ordinace doktorky Hosteinové. Dorazila jsem a ještě chvíli jsem stála za dveřmi a připravovala se na setkání se svým cvokařem. Zaslechla jsem jak se Johny baví s doktorkou, tak jsem chvíli poslouchala.