II. Nekonečná nadějě

"Jestli je to opravdu tak jak říkáte, tak bych si ji tu nějakou dobu nechala. Za týden začíná škola, tak si ji tu zkusím týden nechat. Ještě si s ní popovídám o samotě a potom se rozhodnu."

"Dobrá tedy" odsouhlasil strýček Johny doktorce všechno. Nemůžu uvěřit vlastním uším. To teda ne. Myslím, že si trošku zahraju divadlo. Tady teda fakt nebudu! Ale nesmí na mně poznat, že jsem jejich rozhovor slyšela. Narovnala jsem se a zaklepala na dveře. Už jsem skoro chňapla za kliku, že si otevřu ale doktora byla rychlejší.

" Dobrý den" řekla jsem a podívala se jí do tváře. Přátelsky se usmívala. Podívala jsem se ji do očí a ona se dívala mě do očí. Musela jsem rychle ucuknout očima, protože to bylo takové hrozně zvláštní a docela mě to děsilo. Doktorce rázem zmizel usměv z tváře. Koutkem očka jsem zahlédla jak doktorka nenápadně pokynula hlavou směrem k Johnymu ať odejde. Johny přikývnul a se slovy Tak zatím ahoj odešel z ordinace. Byla jsem tu s ní sama. Celkem jsem se děsila, ale snažila jsem se nedávat to moc najevo. Asi pět vteřin tu bylo naprosté ticho až doktorka spustila:

" Ahoj Jenny. Já jsem doktorka Hosteinová, ale říkej mi jen Fren. Strýček mi o tobě hodně vyprávěl. Ráda Tě poznávám." Ukázala na sedačku a řekla ať se posadím. Ptala se jestli si něco dám dobrého, ale já zdvořile odpověděla ne děkuji. Posadila se na křeslo naproti mně a naše první a já doufala, že také poslední, hodina začala. Chtěla po mně ať jí o sobě něco řeknu jako třeba jaká je moje nejoblíbenější barva, co poslouchám a podobně...

Po celém tom výslechu mě Fren poprosila jestli počkám v ordinaci, že si dojde pro Johnyho, a že s ním něco probere. Seděla jsem tu sama a bylo naprosté ticho. Z ničeho nic mi něco zašeptalo do ucha:

"Jenny. Moc Tě miluju. Nevzdávej se. Jsem tu s Tebou i když myslíš, že ne."

Lekla jsem se a rychle vstala z gauče. Chodila jsem dokola po místnosti a ten hlas na mě pořád mluvil a chtěl abych mu odpovídala. Byl to můj Aldo. Chodila jsem čím dál tím rychleji a povídala jsem si s Aldem tak zabraně, že jsem si ani nevšimla, že Fren z Johnym už přišli.

Fren potichoučku zavřela dveře a pozorovali mě, ale já si jich ani nevšimla. Z ničeho nic v tom všem jsem slyšela hroznou ránu. Bylo to jako rozmlácení okna. Sklo se sypalo na zem. Už jsem neslyšela Alda a najednou mi z ničeho nic byla hrozná zima. Začala jsem se hrozně klepat a ječet. Hrozně jsem se bála. Padla jsem k zemi a omdlela.

Všechno jsem viděla rozostřeně. Ležela jsem v malé místnůstce na posteli a u dveří stála moje taška. Došlo mi co se vlastně děje. Pomalu jsem se zvedla a sedla si. Opřela jsem se o zeď a nohy pustila z postele. Chvíli jsem se rozhlížela okolo sebe a po chvíli mi do očí padl malý čudlík s nápisem Zazvoň. Zmáčkla jsem ho a čekala co se stane. Po chvilce přiběhla Fren a změřila mi tlak. Zeptala jsem se jí co se stalo a proč tu jsem a kde je Johny.

"Jenny, pamatuješ si na mě?" jasně že jo proč bych neměla pomyslela jsem si, ale jen jsem němě přikývla. "Jenny. Věc se má takhle. Řeknu Ti to na rovinu. Teď tu s námi týden zůstaneš a potom uvidíme jestli Tě budeme moct pustit na normální školu. Jsi normálně zapsaná na gymplu, ale kdyby se nám tvůj stav nějak moc nelíbil, tak budeš chodit tady do téhle naší střední psychoškoly. To je ohledně Tvého studia. Dále. Jenny. Další věc. Musíš začít jíst, protože jak jsi včera zkolabovala, tak to bylo způsobeno tím, že tvoje tělo to neuneslo. Zhubla jsi šest kilo a jsi značně podvyživená. Začneme postupně a pomalu. Kdyby cokoliv, tak zazvoň ano??" zase jsem přikývla a když už se zvedala k odchodu tak jsem ji chytla za ruku a požádala aby tu se mnou chvíli zůstala. Znovu se posadila vedle mě a začali jsme si povídat. Už moc dlouho jsem to potřebovala. Ani netuším kde se to ve mně vzalo, že jsem si s ní chtěla povídat, ale něco uvnitř mě, můj instinkt mi napovídal, že mi tohle pomůže. Takhle jsme si společně povídaly až do večera.