Mysterious-princess | III. Nekonečná naděje

Asi v sedm hodin se Fren podívala na hodinky a prohlásila, že je nachystaná večeře. Trochu ve mně hrklo, protože jsem si vzpomněla na to co mi předtím Fren říkala... Jsi značně podvyživená... Ale já jsem ten pocit neměla a nechtělo se mi jíst. Měla jsem pocit jako by mi stačilo krmit se svým samým smutkem. Měla jsem pocit, že všechno co žiju je moje zoufalství. Zvedla jsem se a společně s Fren jsme si šly umýt ruce. V jídelně mi Fren ukázala kam se mám posadit a tak jsem se tam vydala. Bylo mi trapně když jsem věděla, že mě bude takhle obsluhovat a nosit všechno až pod nos, ale poslechla jsem. Po chvíli přišla s dvěma talíři. Dnes byla k večeři bramborová kaše s kuřecím masem. Fren se rozplývala nad tím jak to všude krásně voní, jenže já měla pocit, že se asi brzo pozvracím. Celou dobu jsem tam seděla a koukala na svoji porci, ale ani jsem se jí nedotkla. Fren dojedla a ještě mě nějakou dobu pozorovala. Pak řekla jen

"Jenny..." ale já jsem jí nenechala domluvit a skočila jsem jí do řeči. Vůbec nechápu kde se ve mně z ničeho nic vzalo to, že jsem se jí se vším neustále svěřovala.. všechno jsem jí o sobě a o jídle pověděla. Zamyšleně se na mě podívala a pak prohlásila.

"Tak to je problém. Víš co Jenny? Běž si lehnout a ráno Ti bude lépe uvidíš." Posmutněle jsem přikývla a odešla k sobě do pokoje. Sedla jsem na postel vzala hřeben a začala si rozčesávat svoje dlouhé hnědé vlasy až po pas. Měla jsem je hrozně ráda. A Aldo taky. Vždycky mi je hrozně rád rozčesával a hrál si s nimi. Vždycky toužil být kadeřníkem. Začala jsem plakat při té vzpomínce. Lehla jsem na polštář a po chvíli usnula.

Za celou noc jsem se ještě mockrát probudila.

Ráno když jsem se vzbudila a byla jsem úplně vzhůru, tak jsem si všimla něčeho, co jsem ještě včera neměla. Do mé ruky byla napíchnutá jehla s hadičkou a mně došlo co to je. Píchli mě na kapačky?! Vyděsila jsem se a okamžitě jsem začala zběsile zvonit na doktorku. Do očí mi vhrkly slzy ani nevím proč. Fren přiběhla vyděšená co se děje.

" co to má být?!" vykřikla jsem. Stála u dveří a koukala na mě.

"Jenny klid klid. Pomůže Ti to. Zvládneš to. Miluju Tě. Moc Ti držím palce"

"Taky Tě miluju" odpověděla jsem a uvědomila jsem si, že to byl Aldo. Doktorka na mě koukala a pomalu se posadila vedle mě a mluvila na mě abych se probrala do reality. Jsem tu. Jsem tady s vámi. V realitě. Aldo už tu není. Vyděšeně sedím na posteli a klepu se strachy. Fren sáhla do kapsy a vytáhla z ní krabičku s nějakými prášky. Dala mi jeden a podala skleničku s vodou.

" A pořádně to zapij. Hlavně klid. Je to dobré." Dostávala jsem instrukce. Ale nezdálo se mi nic dobré. Bylo mi zle a všechno jsem viděla rozmazaně. A po chvíli jsem odpadla a usnula. A to ty prášky nebyly na spaní, ale na uklidnění.

Dalších pět dnů probíhalo podobně a já byla pořád na kapačkách. Můj ozdravný týden se blížil ke konci. Pak už tu bylo jen rozhodnutí na doktorce. Zůstanu tu nebo ne? Pojedu domů za Johnym? Touhle otázkou jsem se zaobírala. Měla jsem pocit, že je mi lépe a lépe. Přišla jsem si trošku oblbnutá, ale bylo mi lépe. Abych pravdu řekla, tak mi za posledních 6 měsíců nebylo lépe. Už mi nebylo ani tolik zle. Když jsem usínala, tak to nebylo tím, že jsem omdlela, nebo že jsem spolkla prášek. Šla jsem si lehnout a prostě jsem usnula.

Ráno jsem se probudila a bylo mi fajn. Dokonce jsem si uvědomila, že jsem se za celou noc ani jednou neprobudila s křikem a pláčem kvůli tomu, že jsem měla nějakou hrozivou noční můru. Celkem v klidu jsem spala. Čím to asi bylo?? Fren byla ráda, že jsou vidět znatelné pokroky a usoudila, že můžu mezi ostatní hospitalizované a můžu se s někým případně seznámit a nebo si popovídat. Odpoledne jsme měli promítání filmu. Měla to být prý nějaká komedie... Ale mně se nechtělo se na to dívat. Chtělo se mi jen přemýšlet, protože na mém srdci ležely hned dvě otázky. Tak zaprvé to bylo jestlipak zůstanu tady a nebo mě pustí domů, a za druhé je čím to asi dělají, že už se tolik netrápím?? A za tak krátkou dobu???            Ulila jsem se z promítání filmu tak, že jsem se sebrala a šla si sednout na podlahu na záchodky. Podlaha byla trochu studená, ale mně to bylo jedno. Musela jsem přemýšlet...

"Kde je Jenny?! To ji sakra nemůžete pořádně ohlídat nebo co? Můžete mi říct co jako teď? Co když utekla! Okamžitě ji najděte!" Křičela Fren hystericky na ty co měli hlídat všechny co koukali na film. Byla zoufalá, protože myslela, že už dělají pokroky, ale Jenny to přitom hrála. Fren měla pocit, že se asi zhroutí. Šla na záchod, že si musí chrstnout trochu studené vody do obličeje na uklidnění. To ale nemusela. Když viděla zabloumanou Jenny sedící na zemi, tak ji spadl kámen ze srdce. Nesměla na sobě dát znát, jak moc jí už z toho všeho povolily nervy. Je to přece psychiatrička, tak si tohle nemůže dovolit. Posadila se vedle Jenny a ptala se jí co to tu dělá.

"Fren, jaktože už nemám tak nesnesitelné deprese?? Co jste mi dali? Není to zvláštní? Mně je mnohem lépe!" Ptala jsem se Fren.

" Víš Jeny. To bude tím, že ty jsi dřív žila jen svým trápením a smutkem a nejedla si. Stává se to, ale je to opravdu neobvyklé. Ty jsi totiž se svým smutkem přestala naprosto jíst a jakkoliv dodávat svému tělu veškeré důležité živiny a vitamíny. A tak si je tělo začalo brát ze stresu a depresí. A tak jsi byla ještě ve větší depresi, aby si tvé tělo mělo z čeho brát a z čeho také žít. Víš jak jsme Ti ze začátku napojili ty kapačky a tobě bylo hrozně zle?? Tak to bylo způsobeno tím, že se tvoje tělo přeučovalo opět na normální vitamíny a živiny. Je to něco jako když přestaneš kouřit." Koukala jsem na ni a nechtělo se mi tomu věřit, ale dávalo to smysl. Ale ještě jsem měla vlastně jednu otázku...

" Necháte si mě tady do školy?!"