Mysterious-princess | Neslyšené vyslyšené slovo

Moc dobře si vzpomínám na ten den kdy se to stalo. Snad nikdy na to nezapomenu. Pořád se mi to přehrává před očima.

Vypadalo to jako naprosto normální den. Bylo pondělí.  Ráno jsem vstala a první věc, kterou jsem udělala bylo to, že jsem šla rozhrnout závěsy a podívám se ven jaké je počasí. Sice mi bylo jasné jak tam asi bude, ale když jsem to viděla, tak jsem se lekla a zaradovala zároveň. Už několik měsíců v kuse sněžilo přestože už bylo skoro léto. Když to už vypadalo, že se oteplí, tak do toho začalo sněžit. Vedlo se o tom spousta debat a meterologové nevěděli co to má znamenat. Jedni tvrdili, že se to musí vysněžit za tu spoustu let co skoro nespadla ani vločka. Jiní zase říkali, že je to tím, že na světě je až moc ignorace, nenávisti a zla. A další dokonce říkali, že to bude konec světa. Vůbec jsem nevěděla co si mám myslet. Ale dneska? Sníh nejspíš přes noc roztál a svítilo sluníčko. Takhle vypadá opravdové jarní počasí. Šla jsem si dolů pro snídani a cestou jsem vzbudila mámu a ségru. Táta s náma není. Jsou to už tři roky od té autohavárie kdy se to stalo...

Po půl hodině jsem už nasedala na kolo a vyrážela do školy. K nám do třídy přišla nová holka. Jediné co jsem o ní věděla bylo to, že není odsud z města a že se jmenuje Francis. Měla dlouhé rovné vlasy černé jako nejtmavší noc. Její oči zeleně zářily v jejím poněkud pobledlém obličeji. Když se mi poprvé podívala do očí, tak jsem myslela, že je to můj konec. Tvářila se tak děsivě, že mě málem srazila k zemi. A to pouhým pohledem. Esmeralda moje nejlepší kamarádka byla na měsíc v Paříži, tak učitelka posadila Francis vedle mě na místo Esmeraldy než školník dodá lavici pro ni. Celý den seděla zpříma a ani se nehnula. Nepromluvila jediné slovo, ale přesto jsem měla pocit jako by mi všechny moje myšlenky vytahovala z hlavy a četla si je.Trochu mě to děsilo, ale nic jsem neřekla.

Když končila škola, tak jsme se všichni šli společně naobědvat. Francis neobědvala a šla rovnou domů. Stoupla jsem si do fronty a na talíř si nabrala zeleninový salát a nějaké ovoce. Moc jsem neměla chuť jíst. Hrabala jsem se v tom snad dvacet minut a pak jsem šla svoje zbytky vyhodit a vydala jsem se domů. Po cestě chodbou jsem si ještě zkontrolovala ve své skříňce, že mám všechny učebnice, které potřebuju. Ano měla jsem všechno. Rozhodla jsem se, že se cestou domů stavím v cukrárně a dám si zmrzlinový pohár, ale po cestě jsem potkala Francis. Seděla sama na lavičce a vypadala naprosto zoufale. Rozhodla jsem se, že půjdu za ní a zeptám se co se stalo. Jen mě pozorovala jak k ní jdu, ale teď už to bylo spíše přátelské. Teď už jí z očí nesršely blesky. Když jsem se ji zeptala co se děje podívala se mi do očí. Bylo vidět, že ještě chvíli a rozpláče se. Vytáhla ze svojí tašky tužku a papír a malými písmeny napsala "Jsem němá. Slyším tě, ale nedokážu Ti odpovědět." Tato její slova mě hrozně vyděsila ale nechtěla jsem to na sobě dát znát. Byla jsem hrozně zvědavá a chtěla jsem vědět víc. Francis znovu vzala tužku, papír a jako by mi četla myšlenky, tak mi napsala "Ve škole jsem se chovala tak ošklivě a zákeřně aby se se mnou nikdo nechtěl bavit a nikdo to nezjistil. Ale teď to víš. Hlavně se to prosím nesmí nikdo dozvědět." Nevím proč, ale prostě z nějakého důvodu jsem jí rozuměla.Dokázala jsem si představit jak se cítí. Jako bych byla v její kůži a nějaký hlas ve mně mě donutil se jí zeptat co to je. Něco v hlavě mi našeptalo "Neboj se. To je jen můj způsob komunikace. Dokážu přečíst jak se cítíš, jak Ti je a takhle k Tobě dokážu také mluvit." Nedokázala jsem tomu uvěřit. Vyděšeně jsem na ni vrhla svůj pohled a ona se jen nevinně usmála a kývla. Hrozně mě to děsilo. A ona to věděla. Nechtěla jsem to, ale bylo to tak. Komunikovala jsem s ní a ona mi bez jediného slova všechno dopodrobna vysvětlila. Vlastně jsme ani jedna nemusela mluvit. Ona mi dokázala přečíst tu otázku co mě zajímá a pak mi v hlavě našeptala odpověď. Všechno mi dopodrobna vysvětlila. Že jsem první kdo s ní takhle komunikuje, a že tohle má místo hlasu. A ještě něco. To mi ale nechtěla povědět. To bych se i já musela dostat k ní. To jsem ale neuměla.

Po dlouhém společném mlčenlivém rozhovoru jsme se rozloučily a každá šla svým směrem. Rozhodla jsem se, že se ještě stavím v té cukrárně jak jsem si řekla když jsem šla ze školy. Sedla jsem si k jednomu stolku v rohu u okna kde budu sama. Objednala jsem si čokoládový pohár a grepový džus. Cukrárna byla skoro prázdná tak mi to obsluha přinesla skoro hned. Řekla jsem, že je to všechno a zaplatím. No teda! 92 korun to stálo. Ale mně to bylo v tu chvíli naprosto ukradené. Vzala jsem lžičku a pomalu blízala svojí zmrzlinu a u toho přemýšlela o Francis...                                                                            

Uběhla asi půlhodina a já se vyděsila kolik je hodin. Před deseti minutami jsem měla dávno být doma! Rychle jsem vypila poslední lok limonády, hodila na sebe bundu a vylítla ven. Z ničeho nic byla na silnici zase námraza a byla hrozná zima. Už byla skoro tma. Šla jsem svižným krokem k přechodu tam jsem se rychle rozhlédla a vyšla jsem. Neudělala jsem ani dva kroky a proti mně se hroznou rychlostí řítili dvě zářící světla automobilu. Letěli proti mně a já si byla jistá, že to je konec. Byla jsem v hrozném šoku a nemohla jsem se ani hnout. Hvízdání pneumatik bylo čím dál blíže a blíže. Vše bylo jako ve zpomaleném filmu. Okolo jsem slyšela někoho zakřičet ale auto u mě bylo necelý metr a já se ani nehnula. Z ničeho nic jsem ležela na zemi. Hvízdání od brždění na ledovce ale neustalo. A pak najednou velká rána. A všude byla tma.

Probudila jsem se a okolo mě bylo všechno bílé a jediné co jsem slyšela bylo píp, píp, píp... a pořád dokola. Pořádně jsem rozmrkala oči a všimla si,že na mojí posteli spí máma oči naprosto oteklé od pláče, ale vypadala celkem v klidu. Jemně jsem jí poklepala na rameno a ona se okamžitě probudila. Okamžitě mě obejmula a začala vyprávět jaké jsem měla štěstí, že by bývalo mohlo být po mně. Nevěděla jsem o čem to mluví. Myslela jsem, že to není pravda. Ale je. Jsem naživu. Nic mi nedávalo smysl. Dala jsem mámě prst přes pusu aby přestala mluvit a zeptala jsem se jí na tu děsivou otázku:

"Jaktože jsem naživu?"

"Měla jsi mi opravdu veliké štěstí, že tam byla a strhla Tě na stranu" řekla máma.

"počkej počej. Kdo tam byl? Kdo mě strhnul na stranu. Okolo nebylo ani človíčka jen někdo kdo zakřičel z dálky.. ten by mě nestihl strhnout na stranu. Vždyť to auto bylo ani ne metr ode mě? Kdo a hlavně jak by mě mohl zachránit?"

" Zlato, ty si to vážně nepamatuješ? To ta nová dívka Francis! Byla kousek od Tebe!"

Zamyslela jsem se, ale všechno mi přišlo hrozně divné. Nic mi nedávalo smysl. Ale dál jsem se nevyptávala. Máma řekla, že mi jí sem pošle, že se mnou chce mluvit. No počkat. Vždyť je němá! Jakto? Když přišla do mého pokoje, tak si sedla vedle mé postele, koukla mi do očí a mně bylo všechno jasné. Všechno mi to pověděla. A já z nějakého důvodu mohla mluvit s ní.

Moc dobře si vzpomínám na ten den kdy se to stalo. Kdy jsem se podruhé narodila.