IV. Nekonečná naděje

" Myslím, že tvůj stav se znatelně zlepšuje, ale abychom Tě zase donutili plnohodnotně žít, tak tu musíš ještě zůstat... Takže ano.. Zůstaneš tu do školy."

Celou noc toho dne jsem byla vzhůru. Nemohla jsem spát a ani se mi nechtělo. Bylo mi smutno, že teď dlouho neuvidím Johnyho a ještě dlouho se nepodívám domů. Ach jo. To je zase věc.

Ráno za mnou přišla Fren a ptala se proč jsem nespala. Docela mě udivilo jak to ví, ale nijak moc mě to netrápilo. Nic jsem neřekla, ale ona vše pochopila. Zašla za dveře a přijela do mého pokoje s vozíkem. Pomohla se mi na něj posadit a odvezla mě k doktorovi. Nejdřív jsem nevěděla co to má asi znamenat, ale později mi to všechno začalo docházet. Doktor řekl ať si lehnu na lehátko a řekl, že to bude možná trochu bolet...

Je mi dost mizerně. Je mi na zvracení. Ležím u sebe v posteli schoulená v klubíčku. S radostí ale můžu říct, že už nejsem na kapačkách. A po hodně dlouhé době se zase budu muset najíst jako ostatní lidi. Abych byla upřímná, mám docela hlad.

Ťukťukťuk někdo ťuká na dveře. Vejde dříve než stihnu říct dále a později zjišťuju, že je to Johny. Pomalu jsem se zvedla a objala ho. Začala jsem hrozně plakat. Pššššt... utěšoval mě, ale já ne a ne přestat. Za ním se znovu otevřely dveře a dnes už podruhé přišla Fren s vozíkem, že půjdeme společně na mojí první večeři. Byla krupicová kaše, kterou jsem vždycky tak moc milovala. Všichni jsme seděli u jednoho stolu a Johny nám všem donesl talíř s kaší. Podívala jsem se opatrně na svou porci. Kouřilo se z ní jak byla ještě horká. Fren s Johnym mě se zájmem sledovali. Pomalu jsem sáhla po lžičce a malinko si nabrala. Strčila jsem ji do pusy a polkla. Ano. Šlo to. Nabrala jsem další a další lžičku a za chvíli byla celá moje porce pryč. Koukala jsem hladově do talíře a na Johnyho s Fren, kteří se skoro pobaveně na mě dívali jak rychle jsem to zblajzla. Vypadalo to, že Johny tomu nemůže uvěřit a Fren se usmívala. Já jsem jen tak seděla a koukala na ně. Najednou mi padl úsměv ze rtů a Johnymu s Fren taky. Fren na mě koukla a vyděšeně začala shánět doktora. Ten tu byl v cuku-letu a vyptával se jak mi je. Bylo mi zle. Fakt dost zle. Odvezl mě na můj pokoj a řekl ať si v klidu lehnu. Z ničeho nic mi vyrazila šílená horečka a já se začala dusit. Fren mi na čelo přinesla mokrý ručník, Johny vyděšeně koukal a přiběhli další dva doktoři. Cítila jsem štípnutí a všechno začalo být rozmazané a já usnula.

Probudila jsem se až před obědem a byla jsem zase v pohodě. Prý to byl jen nezvyk mého těla. Něco nového po dlouhé době tak to byla jen taková reakce. Po obědě už to takové nebylo. Bylo mi pořád špatně ale už ne tolik jako včera.

Podobně to probíhalo ještě nějakou dobu. Postupem času mi přestávalo být zle a začala jsem jíst, pít a žít jako to normální lidé dělávají. Už jsem neslyšela Alda. Občas jsem ho vídala ve svých snech, ale byly jen pěkné a nebyly to noční můry. V psychoškole jsme měli povině volitelné přeměty a já si tři vybrala. Bylo to vaření, čeština- literatura a hudebka. Na literatuře jsem si psala básničky a texty a na hudebce jsem jim dávala duši, totiž melodii. Všichni vždycky hrozně rádi poslouchali to jak hraju na klavír a k tomu zpívám. Našla jsem v sobě talent o kterém jsem neměla ani tušení. Všechny moje písně byli o naději a o druhé šanci. Už jsem se necítila tak opuštěná. Měla jsem pocit, že to že můžu ostatním ukázat, že všechno se dá zvládnout, tak že mě to naplňovalo. Roznášelo mi to teplo po celém těle... Bylo mi moc dobře. Uprostřed školního roku měl proběhnout veliký koncert všech pacientů, kteří chodili na tuto školu. A byla jsem tam i já. Měla jsem hlavní číslo, které mělo být úplně na konci a okolo sebe budu mít veliký orchestr a ke konci písničky bude veliký ohňostroj. Všude okolo mě budou šlehat plameny a barevné jiskřičky. Moc jsem se na to těšila a moc pečlivě jsem se na to připravovala.