Mysterious-princess | VI. Nekonečná naděje poslední díl

Píp, píp, píp, píp, píp... To je to co slyším když se probouzím. V nemocnici. Nešlo mi otevřít oči, protože jak jsem později zjistila, měla jsem je zalepené. Širokou tlustou vrstvou obvazů. Ach. Nic jsem nemohla vidět kvůli těm pitomým obvazům.. Co se to děje. Začala jsem sebou trochu šít a už jsem se chtěla zeptat jestli tu někdo je. Na posteli na které jsem ležela jsem nahmatala spícího Johnyho. Trochu jsem ho rukou pobouchala a ptala se ho co se to děje. Řekl mi, že ležím v nemocnici. Okamžitě okolo mě začal něco šramotit, tak jsem se ho ptala co to dělá.                                                                                                                                                                                                                      "Volám sestřičku"                                                                                                                                                                                                    "A proč prosimtě??" Podala jsem hloupou otázku než mi to došlo..                                                                                                               "Abych jí řekl, že jsi vzhůru.. a víš musíme Ti něco říct, ale musíme počkat na Fren."                                                                                   "Johny co se tu děje??" položila jsem otázku ale než jsem dostala odpovědet, tak někdo cvakl dveřmi. Nejspíš to byla sestřička, protože se začala vyptávat jak se cítím a jak mi je. Asi za minutku dveře cvakly znova a mně se představil jakýsi doktor. Chvíli něco okolo mě šramotil a potom se dohadoval se sestřičkou. Za chvíli se do rozhovoru zapojil i Johny. Po chvilce se doktor omluvil, že se musí na něčem dojít domluvit ještě s Fren. Měla jsem radost, že je tu taky, protože jsem naprosto nic nechápala. Po chvilce cvakli dveře a já slyšela Frenin hlas.                                                                                                                                                                                                                        "Jenny víš. Důvodem proč jsi tady je to, že na velkém vystoupení se ohňostroj naprosto vymknul kontrole a všechno podpálil. Měla jsi obrovské štěstí. Akorát je tu něco.." Někdo se dotknul mého obličeje a podle hlasu jsem poznala, že je to doktor. Pomalu začal odlupovat náplasti pomoci kterých jsem měla na očích připevněné ty obvazy. Po chvilce mi to sundal a já pomalu konečně otevřela oči. Ale nic. Stále bylo všechno černé. Myslela jsem, že je to tím, že se musím rozkoukat, ale po minutě stále temno.                                                                      "Jenny víš.. Stalo se něco špatného. Stihli jsme tě odtamtud dostat včas a přežila jsi to, ale.. Přišla jsi o zrak. Je mi to moc líto" Když jsem tato slova slyšela od doktora, tak jsem tomu nechtěla věřit. Nevěřila jsem tomu. To je nějaká blbost. Kroutila jsem hlavou na protest, ale ať jsem mrkala a rozkoukávala sebevíc, tak všude byla stále tma. Naprosto černá. Sedla jsem si a přepadla mě panika. Stáhlo se mi hrdlo a hrozně jsem začala plakat. Nešlo mi dýchat a ani se mi nechtělo. Někdo mě rychle obejmul a pevně mě držel okolo ramen. Byla to Fren a utěšovala mě, že to spolu zvládneme, že se není čeho bát. Já jí hlasitě plakala do trička a slyšela jsem kdesi z dálky cvaknutí dveří. Zeptala jsem se Fren jestli tu jsme samy a ona odpověděla, že ano. Všechno co mi létalo v hlavě jsem jí říkala nahlas.                                                                        "Co teď? Vždyť už nebudu moct hrát na klavír a nebudu moct nikam nikdy chodit! Už nikdy nikoho z vás neuvidím! Už si nikdy nepřečtu žádnou knihu! Už navždy budu odkázaná na ostatní!!" Fren mě stále držela v pevném obětí a houpala mnou. Naslouchala mi a ještě dlouho jsme tam takhle spolu seděly dokud mi neřekla, že se musím prospat a nechala mě v místnosti samotnou.

Zdál se mi krásný sen. Sen o tom jak hraju na klavír a všechno je krásné a šťastné. Já jsem šťastná, protože mě to, že jsem přišla o zrak nijak neomezilo. Že jsem se naučila s tím žít a že jsem všechno zvládla i přesto jak mi možná osud nepřál. Chodila jsem opět do školy. Do školy pro slepé. Měla jsem spousty přátel a jakoby by všechno bylo tak jak být má...

A pak jsem se probudila a zjistila něco nečekaného... Byla to pravda... asi o rok později po té nehodě.