Za cihlovou růží I.

 Sedím v malé tiché podkrovní místnosti schovaná a ve tmě. Obklopují mě ze všech stran pavučiny. Nic to se mnou nedělá, přestože pavouci jsou moje noční můra. Jen tak sedím a poslouchám jak do střechy, kousek nad mou hlavou, nerytmicky bubnuje déšť. Trochu se do mě pustila zima, nejspíš kvůli špatnému těsnění. Je to už hodně dlouho kdy tady nahoře někdo byl. Moje mladší sestry (dvojčata) Alex a Julie se tohohle místa bojí (jak jinak než kvůli pavoukům) a máma má tak dost práce s prací a sestrama, že se o nic jiného nezajímá. A otec? Ten se od nás odstěhoval asi dva měsíce po narození dvojčat. Už to budou tři roky. Ale na to teď nechci myslet. Jediné co mi běží hlavou je to, že s tímhle místem musím něco udělat, ale tak, aby se mi sem nikdo necpal. Takže hlavně potichu. Nikdo teď není doma, taky díky tomu jsem právě tady. A vrátit by se měly až asi za dvě hodiny. To je dost času alespoň na přinesení smetáku, prachovky a hlavně nějakého světla.

"Roose!!" Slyším jak mě máma volá když jen bezvládně a naprosto vyčerpaně ležím v posteli po svém velkém úklidovém řádění. Jediné na co se vzmůžu je mrkat a dýchat "pojď mi prosím pomoct s holkama!! Musím odnést nákup z auta a to krupobití venku je hrůza!!" Nojo.. toho jsem si ani nevšimla. Déšť se za tu dobu mé usilovné práce změnil ve velice hlasité krupobití. Pomalu jsem se sebrala z postele ve svém pokoji a belhala se směrem ke schodům. Jeden po druhém jsem je sešla a už jsem si to mířila k autu, kde na mě sestřičky už čekaly ustrojené v pláštěnkách a holinkách, když v tom z ničeho nic uhodil do stromu na naší zahradě obrovský blesk, rozlomil ho přesně v půli a složil k zemi. Byla jsem vyděšená jako snad nikdy. Začala jsem se šíleně klepat, ale zlomený strom odkryl můj výhled na něco co mi připadalo mnohem zajímavějšího. Vyběhla jsem tím směrem. Na lavičce tam seděla naprosto promočená a zmrzlá postava. Byl to chlapec asi v mém věku. "Rose proboha co to blázníš?? Kam to běžíš! Okamžitě se vrať nebo Tě ten blesk trefí taky!!" řvala na mě vyděšeně a hystericky moje máma. Mě to ale nezastavilo a běžela jsem za ním. Přišla jsem k němu, nic jsem neřekla a popadla jsem ho za ruku tak rychle, že nestihl říct nic ani on. Než se vzpamatoval už jsem ho táhla směrem k nám domů a rychle ho poslala do chodby. Pak jsem ještě běžela rychle vyzvednout holky, každou za jednu ruku a společně jsme utíkaly do bezpečí, sucha a tepla domova. Máma stála za dveřmi a jediné na co se zmohla byla otevřená pusa a těkání pohledem ze mě na toho cizince a zpět. Nejspíš nevěděla co si má myslet asi stejně jako já. Všichni jsme po sobě jen tak pokukovali, když ten kluk si odkašlal a povídá "Dobrý den, jmenuji se Lyenoder. Mockrát Vám děkuji, že jste mě vzaly dovnitř. Zapomněl jsem si klíče od domu a nemůžu se tam dostat." Jestli předtím máma měla otevřenou pusu, tak teď jí málem upadla spodní čelist od zbytku hlavy.

Lyenoder koukal na mě a předstíral, že si máminého pohledu vůbec nevšiml. Mnou překvapení také zacloumalo, ale nenechala jsem se tím rozhodit.  "Ahoj, já jsem Rose, ráda Tě poznávám. Ty bydlíš někde tady? Nikdy jsem Tě tu ještě neviděla." Pronesla jsem a nenápadně jsem pomrkávala na mámu, aby na něj přestala tak civět a taky něco řekla, nebo udělala. K tomu se ale jak vidno neodhodlala, tak jsem naší konverzaci přesunula do kuchyně, zatímco máma se konečně pohnula a začala zase normálně dýchat. Šla převléct holky válející se mokré na gauči u televize. Ty se ani neobtěžovaly si všimnout, že je o jednoho člověka u nás doma víc. Alespoň bude klid. " No, já jsem se sem vlastně přistěhoval tenhle týden společně s tátou, protože tady má nějakou práci." Pronesl Lyenoder váhavě. Rychle jsem přikývla a pak mě napadlo, že když jsme v kuchyni, tak bych mu mohla něco nabídnout. Zvedla jsem se ze židle u stolu na které jsme se mezitím posadili a zamířila si to ke skříni "nedáš si kafe?" Vychrlila jsem neobratně. " Moc rád, děkuji, jsem Vám velice vděčný za vaši pohostinnost." Nesměle jsem se usmála a dala vařit vodu. "Kam budeš chodit do školy?" zeptala jsem se ho "zde pár bloků odsud je střední škola, kterou budu navštěvovat. A vy?" Údivem jsem se naprosto zasekla. Přesně na tu stejnou jako já. "Páni, přesně do téhle školy chodím taky!" Vyhrkla jsem trochu zbrkle. "Opravdu? To mě velice těší, že s vámi budu navštěvovat stejnou školu." Až teď jsem si všimla, že mi vyká. "Ty mi vykáš?" "Ano." "Vždyť jsme asi tak stejně staří!, oboum nám je okolo šestnácti!" "Omlouvám se. Byl jsem vychovaný takto, tak se podle toho řídím" Cítila jsem se trochu jako nějaký sprosťák co posprejoval baletní studio. "Prosím, budeme si tykat.." "Převelice rád." Mezitím se už dovařila voda na kafe a já z něj nemohla spustit oči. Nejspíš si myslel, že jsem blázen, ale on byl tak... zvláštní.. a  nádherný! Tmavočokoládové oči byly orámované krásnými hustými řasami. Měl dokonale jemnou a čistou pleť a obličej bez jediné chybičky. Sladký úsměv. Krátké špinavoblonďaté vlasy se mu díky dešti přilepily k hlavě. Byl asi tak o dvě hlavy vyšší než já.  Za nějakou dobu se kolem nás začala motat máma připravující večeři, tak jsem nabídla, že se můžeme přesunout ke mně do pokoje. Máma se nás jen ještě narychlo zeptala, jestli tu Lyenoder zůstane na večeři, a když s poděkováním souhlasil, vydali jsme se nahoru. Zatím marně se snažil kontaktovat svého otce, nejspíš kvůli špatnému spojení kvůli bouřce, a já jsem za to byla ze srdce vděčná. Postupem jsme se o sobě dozvídali nové a nové věci. Za chvíli jsme si i vyměnili telefonní čísla. Jen tak jsme se povalovali po zemi, koukali na sebe a usmívali se a byli jako blázni,(asi pro nás oba byl velký šok vidět někoho tak rozdílného tomu druhému) když mu v kapse zavrčel mobil. Rychle ho vytáhl z kapsy a zvedl hovor. "Zdravím tati.--- Ano.--- Jistě.- Dobře.--- Děkuji.--- Ahoj." A položil telefon. Já jsem na něj jen bezmocně koukala a čekala co se dozvěděl. " Prý že má zatarasenou cestu stromem a čeká až přijedou hasiči to odstranit. Já Vám mockrát děkuji, že tu můžu být.." "To nic. Já jsem ráda, že jsi tu." Nevěřím, že jsem to řekla nahlas!!

pokračování příště :-)

Torry