Za cihlovou růží III.

 Ráno, když mi u hlavy hlasitě zařinčel budík, jsem se šíleně vyděsila. Vůbec jsem nevěděla nic. Snad ani to jak se jmenuju. Když kravál mého otravného budíku probudil i Lyenodera oba jsme na sebe zírali jak na zjevení třetího světa. Až po chvíli nám došlo, že to, že můj budík ukazuje, že je 7:30 což znamená, že ve škole musíme být za třicet minut. Rychle jsem vylítla, že se mi z toho zamotala hlava a rychle jsem začala plašit, co potřebuju do školy. Lyenoder se pomalu taky zvedl a čapl svůj batoh, který tu měl od včerejška, jak jsme se učili. Skoro beze slov jsem nám rychle přichystala snídani a mohli jsme utíkat do školy. Pocit to byl nádherný. Během chvíle jsme byli ve škole. Zeměpisář procházející okolo nás s širokým úsměvem na tváři mi připomněl, že naše první hodina je jak jinak než zemák. Sakra! "Lye!" Vykřikla jsem vyděšeně, ale výraz Lyenodera byl mnohem vyděšenější. Koukal na mě s otevřenou pusou a čekal, co ze mě vypadne. "Já nevím, jestli ten zeměpis umím!!" Lyenoder si evidentně oddychl, láskyplně se na mě podíval a utěšil mě: "Zlato, neboj se! Včera jsme na tom pracovali celý večer a celý večer"

Když jsem po hodině odcházela ze třídy ani jsem tomu nemohla uvěřit. Z testu jsem měla až pozoruhodně dobrý pocit a většinu otázek jsem zvládala s přehledem. Společně jsme s Lyenoderem odešli v láskyplném objetí na další hodinu.

Zbytek školy utíkal opravdu nečekaně rychle. Skoro jsem to ani nepozorovala a za to jsem byla ráda. Pravda, tak jako tak s láskou mého života každou hodinu skoro i od rána do večera, ale i tak. (Nemůžu uvěřit, jak rychle jsme se sblížili.. asi jsme si opravdu souzeni!) Přece jen třeba v restauraci, v parku, nebo na pláži je to hezčí a romantičtější než někde ve velké betonové krabici se zašedlými oprýskanými zdi, které si žáci upravili podle svého, pomocí temperek a kdoví čeho, když se o přestávkách nudí. A proto pro mě byl první den prázdnin něco naprosto dokonalého. Něco co už mi opravdu chybělo a co jsem opravdu už hodně potřebovala. Konečně volno. Od rána až do večera nekonečné možnosti být jen s ním. Celé dva měsíce. Radostně jsem se rozběhla a rozplácla se do postele. Jediné co se mi v tuhle chvíli chtělo opravdu dělat, bylo jíst. Mám hlad jako vlk. Vydala jsem se dolů po schodech, a když už jsem byla skoro v kuchyni, zastavilo mě zařinčení zvonku. Šla jsem ke dveřím, otevřela je, a co tam nebylo. Můj Lenoder s obrovskou kyticí růží a širokým úsměvem na tváři.

První týden prázdnin byl naprosto bombastický. S Lyenoderem jsme něco neustále podnikali a i moje mamka si ho oblíbila. Ségry na to nijak moc nereagovaly, za což jsem byla srdečně šťastná, protože ty jejich nevymáchané jazýčky jsou někdy opravdu potěšení. A právě začíná druhý! Nemůžu se dočkat. Vlastně ani nevím čeho! Celá jsem naprosto natěšená na další týden a další..

Chvatně jsem se vyhoupla z postele a šla na snídani. Máma seděla u stolu a hrozně zvláštně se na mě dívala. Jako bych se každou chvíli měla sesypat k zemi. "Kdys vstávala?" zeptala se mě na opravdu divnou otázku."Hmm, před chvílí" odpověděla jsem jí podezíravě. "Aha, a co budeš dnes dělat?" no a to už mi přišlo naprosto šílené, tak jsem ani neodpověděla a s tázavým pohledem se jí ptám " Mami co se děje? Proč se chováš takhle divně? Hned jak jsem vešla do kuchyně, tak jsi ztichla, jakoby se mělo stát kdoví co! Co se sakra děje??!"  "Ach zlatíčko. Je mi to tak líto! Ty jsi to ještě neviděla!" Vůbec jsem netušila, o čem to mluví a "zlatíčko" mě oslovuje, jen když se stalo něco opravdu zlého. Obratně jsem koukla po kuchyni. Holky seděly s námi u stolu a zvědavě vyhlížely, co se bude dít dál. No nic řekla jsem si. Třeba se jen mamka špatně vyspala, nebo dokonce ještě pořád spí a je náměsíčná. Rychle jsem dojedla svojí misku s křupkami a mlékem, vyšla na chodbu, čapla bundu a rychle se oblékla. "Jdu ven!" křikla jsem, sáhla po klice a otevřela dveře. Na zemi přede dveřmi stál obrovský puget růží, snad ještě větší než ten, co mi donesl před týdnem. Zvedla jsem hlavu a koukla okolo sebe, jestli někde nezahlédnu Lyenodera, ale nikde nikdo. Jen prázdná a tichá spící ulice. Vrátila jsem se pohledem opět na ty růže a teď jsem si všimla i obálky připevněné krásnou mašlí. Rozbalila jsem ji a vytáhla dopis psaný jasně Lyenedorovým písmem.

Drahá Rose,

já a můj otec musíme odjet z města. Otec dostal novou pracovní nabídku, tak se přestěhujeme tam. Nevím, jak moc spolu budeme moci být v kontaktu, ale chtěl jsem se s Tebou alespoň rozloučit. Omlouvám se, že je to touhle cestou, ale i já sám jsem se to dozvěděl pozdě v noci a už jsem Tě nechtěl budit. Moc Tě miluji, lásko moje.

Sbohem

Lyenoder

Přečetla jsem si to znovu snad ještě šestkrát a nemohla jsem uvěřit svým očím. Spíše jsem tomu nechtěla věřit. Když jsem si to četla po sedmé, tak se mi z očí začaly lít moje první slzy tohoto léta. To není pravda. Pustila jsem dopis na zem a nechala ho slétnout vedle růží. Cítila jsem na zádech mámin ustaraný pohled. Neotočila jsem se. Jen jsem se prostě rozběhla směrem k jejich domu. Byla jsem tam během chvilky. Zvonila jsem jako o život a když nikdo neotvíral, přeskočila jsem plot a běžela ke vchodovým dveřím. Zběsile jsem do nich tloukla, ale odpověď žádná. Žádné kroky, ani žádný mužský hlas křičící hned jsem u Tebe zlato! To už je všechno pryč. Mám pocit přesně takový jako před třemi roky. Jako když můj otec nakládal poslední kufr do svého auta a navěky zmizel. Cítila jsem se jako bych byla rozervaná na sto malých kousků. Běžela jsem zpět k plotu, znovu ho přeskočila, a běžela. Vůbec nevím kam. Prostě jsem bezmyšlenkovitě běžela po silnici směrem z města, dokud mi stačil dech. Pak mi došel a byl konec.

Původně jsem psala že to bude maximálně na 3 části, ale nakonec jsem zjistila, že se to krapet prodloužilo :-D, takže žádný strach, tohle ještě není konec!! Další díl bude brzy!!! :-)

Torry :-)