Za cihlovou růží IV.

 Vůbec nic nevím. Jsem jen prázdný obal bez duše. Už dva dny jen ležím v posteli, nic nejím a nepiju. Proč taky. Jemné zaklepání na dveře mě přinutí se znovu nadechnout, když do pokoje vejde kdosi vysoký s bílým pláštěm a za ním máma jako jeho poslušný pomocník. Až když se posadil na mou postel a starostlivě si mě prohlédl, mi došlo že je to doktor. " Ahoj, já jsem doktor Doominel. Přišel jsem Tě vyšetřit a promluvit si s Tebou." Otočil hlavu a taktně mámě naznačil, ať vypadne z pokoje a ona poslušně odešla. Stáhnul ze mě peřinu a nechápu, proč mi začal prohmatávat břicho. Zajímalo by mě, co tam chce najít, když už jsem dva dny nejedla. Cosi žvatlal a donutil mě doslova násilím, abych začala znovu jíst- prý že "jestli nezačneš hned dnes znovu zdravě jíst, budeme Tě muset živit...." A pak už to šlo mimo mě. Jen jsem se zvedla z postele, řekla děkuji, nashledanou a šla do kuchyně. Tam jsem čapla papriku a s údivem jsem zjistila, že jsem se od té doby co... ty růže... mám pořád stejné oblečení. Omyla jsem papriku a vyšla na zahradu. Musela jsem vypadat hrozně, ale to mi bylo úplně jedno. Sedla jsem si pod strom aby na mě nebylo vidět a čekala, až doktor zmizne.

Asi o pět hodin později jsem zase seděla v té mojí tajné místnosti. Chodila jsem okolo a kopala do všeho okolo, co jsem viděla dokud... se na mě nesesypala zeď. Teda ne doslova na mě, ale to je jedno. Hlavní je to, co bylo za ní. Byl to obrovský a nádherný klavír. Jen jsem koukala s otevřenou pusou. Pomalu jsem k němu přistoupila a zvedla zaprášené víko. Opatrně jsem stiskla jednu klapku a z klavíru se ozval čistý a nádherný tón. Bylo to jako malý potůček v lese, ale zároveň jako nejkrásnější vodopád na světě. Zkontrolovala jsem stav židle, posadila se a chvíli si jen tak mačkala klapky. O něco později jsem si všimla, že přímo před nosem mám položený štus not. Koukla jsem na ně a byla šťastná, že jsem se je ve škole pečlivě naučila. V životě jsem na nic nehrála, ale jakoby to všechno dávalo naprosto perfektní smysl. Položila jsem si noty tak, abych na ně dobře viděla a začala pomalu hrát. Ani nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla, hrála a užívala si té nádhernosti, ale vím, že jsem se probrala v tu chvíli, kdy mi na ramena položila ruce mamka. Rychle jsem ucukla z klapek, chvatně se otočila a koukla jak se tváří. Měla v očích slzy. "Zlato, je čas, aby jsi se dozvěděla pravdu."

Byla to pravda, na kterou jsem vůbec nebyla připravená. Něco, co mi naprosto nedávalo smysl a ani by nedával nikomu jinému. Tohle totiž není něco, co se normálně na zemi děje každý den. Vlastně se to nedělo vůbec. Jen v mém případě. A taky v otcově. No zkrátka od začátku. Když mému otci bylo asi dvanáct, jakoby se v jeho srdci otevřela další komůrka obrovsky nadepsaná slovem HUDBA. Bylo to po tom, co jeho matka tragicky zemřela při autonehodě. Byla to pro něj taková rána, jako pro mě teď odchod Lyenodera.

.. On byl dědův prvorozený syn, jako já jsem otcova prvorozená dcera. Takže jsem ten gen zdědila já. No a moje matka s otcem se rozhodly, že zkusí moji schránečku také jaksi "přivolat", tím že odešel můj otec pryč. Jenže já na to ještě nebyla připravená a tohle byla ta osudová rána, která udělala  dveře, do té mé komůrky,

Nejprve jsem na matku s otcem byla opravdu nazlobená, že takhle táta odešel, ale potom  jsem se dozvěděla, co je vlastně hudba zač. Já jako bych to věděla celý život, jen jsem se do toho nemohla probrat. Všechny ty taje, záhady a nádhernosti hudby. Něco tak nádherného... a to že můžu ostatním lidem hrát taky a jim to přináší asi tak čtvrteční štěstí co mně, bylo něco nepřekonatelného.

Zbytek prázdnin jsem jenom hrála. Pociťovala jsem jak moc nádherná je hudba a přicházela na spoustu jejích úžasných tajů. Začala jsem žít naprosto nový život. Hrála jsem od rána do večera a den ode dne jsem byla lepší, až mi máma v půlce druhého měsíce prázdnin řekla, že týden před koncem prázdnin (což je za týden), budu hrát na obrovském koncertě pro celé město. Vůbec jsem nevystrčila paty z domu, a proto jsem ani nevěděla, že všude venku jsou vyvěšené plakáty na pozvání na můj obrovský koncert. Tím, že můj otec je také veleznámý díky svému daru, účast prý byla jistá. Tím jsem si ale vůbec nebyla jistá. Ale popravdě? Jinak mi to bylo naprosto ukradené. Já jsem si totiž žila ve svém světě. Ve světě, kde je obrovská nádherná louka plná všech květin na celém světě. Ve světě, kde jsou obrovské skály a každý tón je jeden velký posun nahoru a zároveň to, že jsem až na vršku té skály a vidím všechno okolo sebe. Nádherné pralesy, kterými člověk projde až na kraj k těm nejkrásnějším vodopádům. K nádherné skladbě, jemným kapkám vody a zářícím sluncem, které tvoří duhu tak nádhernou a s tolika barvami. Jedna jediná květina má tolik různých vůní naráz a přesto to k sobě naprosto perfektně dohromady. Tohle všechno a ještě mnohem víc. Něco co když člověk nezažije, tak nepochopí. Nedá se to jen tak popsat, ale můžu říct, že hudba zaplnila vše, co mi kdy chybělo, a nahradila mi to. Ta krása vůbec nevnímat a být jen sama s ní..., S HUDBOU.

Proto když jsem seděla na pódiu a dohrávala na svém obrovském koncertě svoji skladbu, skoro jsem si nevšimla jednoho speciálního hloučku človíčků v té obrovské spoustě nejrůznějších lidí. Skoro nikoho jsem neznala. Po očku jsem koukala po tom malém hloučku opravdu povědomých cizinců. Když jsem stiskla poslední klapku a držela ji, dokud nedohrál tón, jako by někdo pomalu začal rozsvěcet a já viděla, kdo to je. Máma ruku v ruce s tátou a těsně za nimi sladce se usmívající a ohromě překvapený můj drahý Lyenoder. Dav začal hlasitě tleskat, já vstala, malinko se uklonila, usmála se a odešla z pódia...

Ale tohle vůbec není konec. Je to teprve začátek něčeho naprosto DOKONALÉHO!!

Tak, a teď teprve to všechno končí... Já vám moc děkuji za čtení, doufám že se povídka líbila :-) Přidám ještě anketku, ve které budete moci vyjádřit svůj názor pouhým kliknutím :-)

Brzy zase Ahoj!

Torry